Sobota 30.1.2016

Čau lidi, dneska to bude trochu o něčem jiném než ve čtvrtek.
sedím v pokoji poslouchám písničku Angel with the shutgun nebo jak se jmenuje. Už podle názvu se dá poznat, že moje nálada není zrovna nejlepší. Rodiče jsou v obýváku a pročítají smlouvu o prodeji domu. No domu, spíš celého mého dětství. Nevím jak mi to mohli udělat, vždyť mi prakticky vzali dětství. Vím, že to nejede, ale já si tak právě připadám.
Teď sem na fotila fotky na svůj druhý blog, to mi alespoň trochu zvedlo náladu. Foťáček je sice malý, ale vyšly z toho celkem prima fotky. Včera jsem si byla kopit novou knížku Osm světů- Včelí lid, ale dost o knížkách na to mám knižní blog.
Dnešek probíhal celkem dobře, až mě to překvapuje. Já to, ale ignorovala a místo toho jsem přepisovala něco jako knihu, kterou píšu. Sakra. UŽ JSEM ZASE U KNÍŽEK !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
No jo, knížky=můj život...
Rozhodla jsem se, že si začnu vybírat věci do nového pokoje. Jde to celkem dobře, když uvážím, že máma skoro každý návrh odmítne. Ale já se nevzdám.
Musím končit. Dnešní moto: Ikdyž se ti to zdá hrozný, může to být ještě horší.

Čtvrtek 28.1.2016

Ahoj, tenhle blog píšu hlavně proto, aby i ostatní věděli, že být smutná je u někoho každodenní záležitost. Dneska mám už od rána mám strašně blbou náladu. Rodiče se pořád ptají, co mi je, ale já jim vždycky odpovím, že jsem v pohodě. Ale oni ví, že to tak není. Moje největší útěcha jsou knížky.
Čtu vlastě pořád, když to jde a i když to nejde, tak taky čtu, přitom se zamknu jen do svého světa, kde není nikdo smutný a nikdo se na vás nikdo nedívá jako na holku, která  má lepru.
Člověk se tam hezky uvolní a nemyslí na realitu, která se zase objeví když tu knížku zaklapnete. Realita je pro mě něco jako noční můra, která žije v samém jádru vaší duše, která vylézá na povrch, když to nejmíň potřebujete. Nevím, jak to mám zastavit, ani zpomalit a taky mám někdy pocit, že bych ji  nejradši zadupala do země. Ale ten pocit zase rychle porazí myšlenka , že bych přišla prakticky o všechno, o rodinu, přátele a o toho, který mi je ze všech nejdražší. Zůstala bych v tom světě bez reality úplně sama, jen se svými knižními hrdiny.
Jednou jsem si tak o hodině četla napínavou knížku, už ani nevím, jak se jmenovala, vím akorát to, že jsem se ji snažila přečíst co nejrychleji, abych už věděla jak to skončí. Na samém konci jsem se do ní tak začetla, že jsem začala úplně ignorovat učitelku u tabule a ta mi pak vyhrožovala,že si tu knížku tak přečte. Nejhorší je, že to byla pěkně sprostá knížka. Tak to by bylo na úvod asi všechno. A pamatujte: být smutná je normální.